Hnízdní biologie sýce rousného (Aegolius funereus)

Hnízdní populace sýce rousného byly studovány obdobnými metodami po dobu minimálně čtyř let u třiceti evropských populací, a to v Německu, Norsku Švédsku a zejména ve Finsku. Na základě provedených studií byly stanoveny indexy cykličnosti odhadující rozsah fluktuace hnízdní populace. Indexy cykličnosti se v oblasti střední Evropy a Fenoskandinávie zvyšují z jihu na sever a ze západu na východ (Korpimäki 1986). V oblasti Fenoskandinávie více souvisejí s vrstvou sněhové pokrývky než se samotnou geografickou polohou a jsou vyšší v oblastech s vyšší sněhovou pokrývkou než v oblastech s nižší sněhovou pokrývkou. Sýc totiž není schopen přes větší množství sněhu proniknout k potravě vyskytující se pod sněhem a je tak nucen se přesunout do oblastí s nižší sněhovou pokrývkou, což zapříčiňuje určitou nestabilitu jeho populace (Korpimäki 1997).

Sýc rousný hnízdí vždy v dutině stromu nebo v budce. Páry nejsou trvalé a zřejmě se vytvářejí každým rokem znova. K páření dochází v noci na větvích stromů. Během toku samec intenzivně obhajuje hnízdní dutinu, do které samice snáší od konce března do konce května snůšku 4–7 bílých vajec. Na vejcích sedí samice 26–27 dní. Samice zasedá na snůšku po snesení prvního vejce, mláďata se líhnou v intervalu 2 dní tak, jak byla jednotlivá vejce snášena. Mláďata jsou vyváděna ve stáří 30–35 dní, po vyvedení jsou vzletná a do dutiny (budky) se již nevracejí. Rodiče mláďata krmí ještě delší dobu po vyvedení z hnízda, délka mimohnízdní péče však není známa (Hudec & Šťastný 2005). Početnost hnízdní populace, počátek hnízdění, počet vajec ve snůšce a počet vyvedených mláďat sýce rousného se odvíjí od nabídky potravy – drobných savců na hnízdišti. Hnízdní populace sýce tak každoročně velmi silně kolísá v závislosti na gradačních cyklech drobných zemních savců (Poprach unpubl.).

Autor: Karel Poprach